Page 12 - Objevovani Hvar

si proto dodnes svůj jazyk i zvyky, jimiž se liší od obyvatel západní části ostrova. Tito
obyvatelé hovoří tzv. štokavským dialektem, zatímco obyvatelé západní části Hvaru
hovoří čakavským dialektem chorvatštiny s množstvím italských výrazů.
Kromě pěstování vinné révy (ale také oliv, fíků, svatojánského chleba) byly tradičními

hospodářskými činnostmi obyvatel ostrova Hvar rybolov (lov a výroba solených sardi-
nek) a mořeplavba. Když v roce 1797 zanikla Benátská republika, Hvar na krátkou dobu
patřil Rakousku (do roku 1805), a poté na několik let spadal pod správu napoleonské
Francie (1805–1813), a pak opět připadl Rakousku. Ostrované, osvobozeni od omezu-
jících předpisů, jimiž benátská správa svazovala vývoj tuzemského loďařství, sestavili
v 19. století uznávanou flotilu plachetnic, které brázdily Středozemní moře a Atlantik,
a na ostrově Lampedussa, u tuniských břehů, vytvořili malou rybářskou kolonii. K rozkvě-

tu námořnictví přispěla téměř všechna města ostrova Hvaru, nejvýznamnějším městem
v tomto směru byl však Stari Grad, v jehož loděnicích se stavěly ty největší plachetni-
ce. Intenzivně se rozvíjí také vinařství, obdělávají se i nejnepřístupnější části ostrova.
Celé století pod rakouskou správou (1813–1918) přispělo ke značnému nárůstu počtu
obyvatel (v roce 1900 měl ostrov Hvar 18 097 obyvatel, nejvíce ve své dlouhé historii),
k urbanistické proměně ostrovních osad a v reakci na hrozící italianizaci také k jasnému
vyslovení se pro příslušnost k chorvatskému národu.
Založení prvního profesionálního turistického sdružení – „Hygienické společnosti“ ve
městě Hvaru v roce 1868 se tehdy pravděpodobně nesetkalo u obyvatel Hvaru s vel-

kou odezvou, avšak dnes, kdy ostrov žije převážně z turistického ruchu, se tato událost
jeví jako velmi důležitá pro jeho současnost.
První polovina 20. století byla ve znamení hromadného odchodu obyvatel z ostro-
va. Úpadek vinohradnictví (z důvodu poklesu ceny vína a chorob vinné révy) a pokles
výroby plachetnic dohnaly obyvatele Hvaru k vysídlování do Ameriky, kde začali
hledat štěstí. Během 2. světové války byl Hvar okupován Itálií a po roce 1943 na krát-
kou dobu i Německem. V národně osvobozeneckém boji za svobodu v letech 1941–45

zahynulo 420 obyvatel ostrova, a 3000 jich po kapitulaci Itálie uprchlo před německou
ofenzívou s pomocí spojenců do Sinajské pouště (Egypt). Teprve v šedesátých letech
20. století díky výstavbě velkých hotelů došlo ke zpomalení trendu snižování počtu
obyvatelstva, avšak válka za nezávislost, kterou vedlo Chorvatsko v letech 1991–1995,
znamenala další otřes pro křehké ostrovní společenství. Dnes žije na ostrově Hvaru
pouhých 11 025 obyvatel.
Pokud jde o památky, předkové zanechali dnešním obyvatelům Hvaru jedinečné
dědictví. Lesk minulých století dodnes vyzařuje z městských paláců a letohrádků, kos-
telů a klášterů, tvrzí a nábřeží a snoubí se s tichou krásou venkovských domů a dvorů,

polních domků a kamenných cest. Harmonický vztah mezi ostrovem a ostrovany,
který byl po staletí pečlivě udržován, dnes narušuje touha po rychlém zbohatnutí.
Tato kniha je také výzvou k tomu, aby se ostrov s tímto jevem brzy vypořádal.

10